při lekci

Krátce po rozvolnění karantény jsem narazila v naší malajské domškolácké skupince na lekce parkouru. Protože teď jsou tělocvičny zavřené (koronavirus), tak se cvičí venku, v tomto případě v parku KLCC pod Petronas Twin Towers. Lekce vede trenér Ashraf, který je moc fajn. Původně jsem myslela, že bude chodit jen Eli, ale Ane se tak nějak na nic neptala a šla cvičit taky. A tak chodí oba 🙂

Musíme teda vyrazit pěkně ráno, trénink začíná v 9:30 a musím počítat se zácpami. Parkuju vzadu za parkem, a mám tak levnější parkovné o ringgit na hodinu a taky se projdeme parkem, a ne obchoďákem. Bohužel je teď zavřené to velké hřiště, kvůli koronaviru. I když oficiálně je to kvůli opravám, které se tam už třetí měsíc nedějí. I bazén pro děti je zavřený, tam by šlo jinak po tréninku strávit celý den. Trenér ale zaimprovizoval a děti učí přeskoky na lavičkách a na schodech.

Zdaleka největší přínos těchto hodin ale není v parkouru, ale v přátelství. Seznámili jsme se tam s Nilofers, jejím manželem Lukmanem a synem Arshem a osmiměsíční holčičkou Kainaat. Eli a Arsh jsou stejně staří a mají podobné záliby, a tak se spřátelili, no a já mám ráda Nilofers. Od té doby jsme byli u nich na návštěvě (a jedli domácí indické jídlo tradičně rukama, pili vodu z hlinené vysoké karafy, která vodu udrží studenou, a děti si hrály), byli jsme u vodopádu, kde si ta naše smečka šťastně hrála několik hodin, v muzeu a ještě toho spolu určitě spoustu podnikneme. S druhou rodinou opět z parkouru jsme zas prozkoumali blízký skatepark a Eli a Zayn si dobře vystačili.

Ještě jedna věc je na těch pondělních parkourech skvělá, a to, že po tréninku většinou s Nilofers a dětmi a někdy i s dalšími rodiči jdeme do Surie, nákupního střediska pod Petronas Twin towers a tam do knihkupectví Kinokuniya. Je úplně nahoře a má kavárnu, a věří tam skvěle. Většinou mají výhodné polední nabídky, a co je nejlepší, můžete si dole půjčit knihu, přečíst, a když není poškozená vrátit zas zpátky. Což je pro mě jako požehnání, moje děti čtou v angličtině zatím jen hodně jednoduché dětské knihy, za které nechci vyhazovat desítky ringgitů, jen abychom to pročetli a už se k té knize nevrátili. Takhle se najíme, přečteme si společně tolik knih, kolik Bětčina trpělivost dovolí, a jedeme domů.

Teda, chtěli jsme jet do muzea, když už jsme v tom centru. Mám jich na seznamu asi 10, co je chci vidět. A co myslíte, všechna muzea mají zrovna v pondělí zavřeno. A dočtete se to někde na stránkách? Správně, nedočtete 😀 Takže jedeme domů..

P.S.1 : Jediná nevýhoda Kunikuniyi je to, že tam není záchod. Takže vzhledem k tomu, že Bětka si ještě není vždy úplně jistá, se pravidelně stává, že zdrhám knihupectvím s batoletem pod paží a běžíme na záchod, kde Bětka zahlásí s úsměvem “nejde”, a tak se to opakuje, dokud nedojde trpělivost mně.

P.S.2 : Minule se kluci domluvili a přinesli jsme šachovnici. Arsh hraje od března (karanténa) šachy, a Eli kdysi hrál trochu s dědou, tak spolu dali pár partií a Eliho to docela nadchlo. Tohle se mi tak líbí, jak se ty děti inspirují jeden u druhého.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *