Po půlroce zase sedám k blogu a musím se vrátit někam ke konci ledna, kdy jsme se vrátili z Kambodži. Po aklimatizaci a nějaké té školní práci jsme se těšili na návštěvu mojí kamarádky Elišky a její dcery Kačenky. Přiletěly na jarní prázdniny a ještě týden k tomu a byly to dva týdny věnované převážně dětským aktivitám, a pár blízkým památkám. Ale hlavně bazénu, zmrzlinám, povídání a přátelství. Návštěvě vévodila cesta do Johor Bahru, kde jsme vzaly děti do Legolandu (Jirka hlídal doma Bětku, a tak jsme mohli na skoro všechny atrakce a taky jsme se vešli do auta). Měli jsme vlastně štěstí v neštěstí, protože začínala koronavirová epidemie a Legoland byl skoro úplně prázdný . Děti tak nestály žádnou frotnu a spoustakrát jely víc jízd hned po sobě. Stihli jsme skoro úplně všechny atrakce v jednom dni (teda jenom Theme park, do vodního parku jsme nešli). Odjížděly jsme pak s metálem “matky roku”…aspoň na 14 dní 😀

Jenže to byla poslední fajn věc na dlouhou dobu. Eli s Kači pak brzo odletěly domů, a koronavirus se šířil. Děda skoro rozchodil nohu a balil si pomalu kufr, že dáme Malajsii podruhé a lépe, a začalo se všechno zavírat, hranice, bazén, a naše plány na cestování jakbysmet. Měli jsme v plánu jet s dětmi a mojí tetou a strejdou na Borneo, no oni nemohli přijet a Sarawak také zavřel hranice… Zůstali jsme trčet doma, a postupně mohl jen jeden člověk v roušce na nákup. Jirka byl doma taky, protože v práci přešli na permanentní koronavirový homeoffice. Takže sešlo z Bornea i mých plánů na cestu do Vietnamu. Koupili jsme alespoň dětem koloběžky a chodili se projít k jezeru, jakmile to bylo možné. Taky jsme dělali nějaké projekty kolem školních témat, stavěli bunkry a puzzle, malovali podle videí na YouTube a stáhli jsme aplikaci Simply Piano.

Eli sedl k piánu, odložil bubenické paličky, a po měsíci bylo jasné, že se úplně přeorientoval na piáno. Anežka si to taky oblíbila, a to je jedna z nejlepších věcí, co nám z karantény vzešla. Další věc je, že jak bylo nemožné cestovat, a chyběli nám lidi, skamarádila jsem se s Lisou, a od té doby se vídáme s dětmi (mají 3) a děláme teď společně i nějaké domškolácké projekty. Tak to je druhá dobrá věc, a taky jsme si pořádně užili Jirku. Ale tři měsíce v karanténě profrčely, ani jsme se neohlédli, a když se konečně nějaké aktivity rozvolnily, koukali jsme, co podniknout. Byl červen a my si tak zvykli být doma, že pro nás ze začátku bylo těžké někam vyjet, navíc jsme se báli, aby se hned zas nezavřely hranice jednotlivých států. Konečně jsme se ale dostali aspoň na chvíli k moři, do lesa, a taky jsem dala dohromady skupinku na Beach school. O té píšu v dalším článku. Až do 31.8. je tedy Malajsie v režimu RMCO, poněkud rozvolněného, ale pořád dost přísného režimu. A my konečně začali znovu cestovat, sice jen po Malajsii, ale o tom taky v příštím článku.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *