Plánování téhle cesty se nám od začátku trochu vymklo z kontroly. Zaprvé nakonec nemohl jet děda, kvůli té zlomené noze. Jirka řekl k naší radosti, že pojede místo dědy, a já si naivně myslela, že prostě bude stačit změnit osobu, tak pár dní před odletem. Tak jsme v klidu oslavili Vánoce, a týden před odletem se Jirka zeptal, jestli máme vlastně všechno ohledně těch víz a tak (zařizovala jsem je já). No tak jsem sebevědomě přisvědčila, že samozřejmě že ano. No ale radši jsem si to zkontrolovala, a ke svému překvapení jsem zjistila, že to zas tak skvěle zařízené rozhodně není 😀 Jiří má svatou trpělivost, víza si tedy vzal na starost a během tří dnů jsme je měli. U letenky nešlo zmenit jméno na úplně jiného člověka, takže si Jirka musel koupit jinou (naštěstí bylo poslední místo v tom našem letu), jen jeho jedna letenka tam a zpět ho vyšla stejně, jako mých pět letenek kupovaných včas, au au.

Další věc byla, že jsem předpokládala, že Kambodža, jakožto jedna z nejchudších zemí jihovýchodní Asie, bude také levná. No, pro cizince teda moc levná nebyla! No a do čtvrtice, zjistila jsem, že zrovna ke Kambodže se vztahovalo tolik mých předsudků, až mi vlastně bylo hanba. Z části k tomu přispívaly i diametrálně odlišné příběhy, které jsme o Kambodže slýchali od ostatních cestovatelů. Od “úžasná země, rozhodně tam jeďte!” po “hrůza, tam nikdy nejezděte! Je tam akorát špína, prach a žebrající děti!” ohledně jídla “skvělé jídlo, jemně okořeněné a vhodné i pro vegetariány!”, ale taky “dostanete z toho průjem určitě!”. Prostě jsme si museli udělat vlastní obrázek 😀

Přiletěli jsme tedy 3.1. na letiště v Siem Reap vybavení každý jedním batůžkem (děti už sbalím profesionálně do jejich mini batůžku komplet, na to jsem dost pyšná), a jedním batohem speciálně pro Bětku (s poctivou zásobou 52 plenek, načež jsme zjistili, že 5 minut od našeho ubytování je benzínka s plenkami, a dokonce stejná značka, jakou tady používáme….no nic). Na letišti jsme si hned všimli neobvyklého tvaru budovy, vevnitř vše šlapalo jak po drátkách, žádný zmatek, malé fronty, vše online, vlastně dost moderní! Nicméně pick up, který jsme měli zařízený od obytování, nějak nepickupoval, takže zpátky na stromy 😀 po půl hodině a pár telefonátech jsme se s pánem konečně nějak našli, on nás naložil (je to Kambodžan, který ale od 7 žil v Paříži a vrátil se odtamtud před dvěma lety. A líbí se mu v Kambodže víc, protože v Paříži to podle něj byl mega stres a musel se hodně ohánět, aby vůbec přežil) a jeli jsme. Všem nám trošku zatrnulo, když zabočil do chrámového kompleksu Wat Kesararam. Ještě víc nám zatrnulo, když nás vyklopil na kamenitém a prašném plácku se slovy “a jsme tu”. Naštěstí naše ubytování bylo přes ulici, a až na drobné odchylky bylo v pořádku (v koupelně byl průduch ven, kterým lítalo denně mraky komárů dovnitř. Anežka se po první noci probudila s obličejem napuchlým jak po narkóze, trochu nás to vyděsilo, ale naštěstí to splasklo. A bazén, který měl být v ubytování, byl vlastně o dvě budovy vedle, vlastnila ho sestra pana majitele i s penzionem vedle, a byl strašně studenej celej den 😀 ). Ještě jedna věc byla vtipná, nešly nám zavřít dveře do koupelny. A třetí jen vedle nás přespávala jiná rodinka a začaly se ozývat rány, jak se snažili zavřít dveře od koupelny. A Jirka na to konto pronesl “Já myslel, že je to bug, ale ona je to featura!” 😀

Naopak co si mě získalo, bylo jídlo! Když jsme přeběhli ulici, byli jsme na ulici, kde bylo spoustu restaurací a stánků (i s grilovanými žábami, ty jsme ale neměli). První kavárna, do které jsme zapadli, měla snad ty nejlepší croissanty, co jsem kdy jedla! A vůně poctivé bagety a chleba! Francouzská kolonie se pozná, zákusky a pečivo nám v Malajsii vůbec nechutná a tady jsme se teda každé ráno těšili na snídani. Z téhle kavárny máme taky vtipný zážitek, kdy si děti objednaly tři pomerančové džusy, paní to odsouhlasila, prohlédla si zkoumavě jejich jediný pomeranč, a pak jsem už jen viděli její kamarádku, jak sedá na moped a jede pro pomeranče 🙂

K večeři jsme zašli do restaurace Madam Moch, dali jsme si tradiční khmérské jídlo Lok Lak a naprosto spokojení s místní kuchyní jsme šli spát.