Pět týdnů uteklo jako voda a my už jsme byli zase na letišti. Tentokrát ale i s mým dědou, co se odvážně rozhodl vydat se s námi na dva měsíce do Malajsie a přilehlých zemí 🙂

Měli jsme naprosto skvělý plán, první týden aklimatizace, pak trochu Kuala Lumpuru, Malaka, pak autem odjezd směr Penang, z Penangu do Thajska, konkrátně na Krabi, pak Koh Lanta, zpátky přes Ipoh a Cameronskou vysočinu do KL a na začátku ledna na 10 dní do Kambodži. Teď zpětně vím, jak a proč to nevyšlo, ale o tom až v dalších článcích 🙂

Když jsme přistáli (děti už byly v letadle jak doma, takhle hodní nebývají ani doma), tak mně děda úplně připomněl nás před několika měsíci, jak se všemu podivoval, a fotil, a všímal si rozdílností. Doma nás nicméně čekalo nepříjemné překvapení. Kromě jednoho vyplašeného švába jsme našli vše pokryté vrstvou plísně, bleee. Jakože i dřevěný stůl a plastové židle, dveře, o gauči radši nemluvím. Jenom postele byly v pohodě. No příště to musíme nějak vymyslet, ať se tomuhle vyhneme…ach ta vlhkost.

S dětmi jsme potřebovali zas trochu dohnat školu a tak první dny byly strávené hlavně dospáváním, učením a plaváním v bazénu, stihli jsme i workshop o permakultuře a pěstování rostlinek v Eat Shots and Roots, ze kterého si děti odnesly hrdě zasazené bak choy (Anežka) a ladies finger (Eliáš), a začali jsme zase chodit na aikido.

Taky jsme byli alespoň na odpoledne u moře kousek pod Port Dicksonem, kde se dali pozorovat krabi a plavat a skákat ve vlnách.

Jeden výlet byl do Batu Caves, sem asi vezmeme každou návštěvu, protože je to prostě nádhera. A vedle v Ramajana jeskyni už děti potřetí slyšely příběh o Rámovi a Sítě a kus si i pamatují 🙂

Taky jsme šli na procházku po Kuala Lumpur. Zaparkovali jsme u Central Marketu, pak jsme šli po hlavních chrámech v oblasti (je zajímavé, že tu během 15 minutové procházky člověk potká chrámy 4 náboženství). Zastavili jsme se u budovy sultána Abdula Samada, u mešity Jamek, která je nejstarší v Kuala Lumpur a kam jsme i zašli a dostali velice zajímavý výklad od nesmírně ochotného pána (a i zadarmo vodu). Pak jsme všichni, až na dědu, začali vyhlížet jídlo, odpočinek a stín. Děda naproti všem očekáváním by asi chodil až do večera a s radostí konstatoval, že to teplo vůbec není tak špatný, jak si myslel 😀 Nicméně nechal se přemluvit (sem ještě přijedeme kdykoliv dědo!) a šel s námi hledal restauraci. No a už jsme v centru vlastně s dědou nebyli, no. Tak třeba příště 🙂

0 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *