Tak noha týden odpočívala, děda už na ni chodil skoro dobře, děti zas trochu pokročily v učebnicích, a tak jsme se sbalili a vyrazili na naši třítýdenní cestu. U té příležitosti jsem dala starším dětem cestovatelský deníček, aby si mohli cestou zapisovat dojmy, a Anežka z něj byla naprosto unešená. Začali jsme Penangem, který je na půl cesty mezi Kuala Lumpur a Krabi v Thajsku, kde jsme měli na dvě noci zarezervovaný hotel krásně v centru kousek od Komtaru. Večer jsme přímo naproti objevili super stánek s jídlem, kde jsme se každý i s pitím najedli do padesáti korun 🙂

První den jsme rovnou jeli k chrámu Kek Lok Si, kde už jsme byli minulý rok s Jirkou a dětmi. Je ale tak zajímavý a veliký, že ho děda chtěl vidět a my taky. Začali jsme dole u želvího jezírka, kdejse za pár ringgitů koupila lupení a děti ho házely želvám (Eli marně hledal svoji dračí želvu, tj želvu s červeným krunýřem, kterou krmil minule. Nakonec ale nakrmil alespoň jekoukoliv želvu s nějakým červeným pruhem). Jenže pak se Bětka vyklonila a děda říkal, ať jí nespadne dudlík…a už tam byl, želvy se na něj vrhly a do konce prohlídky jsme museli Bětce opakovat, že dudu má želva. Pak jsme našli náhradní naštěstí. Jenže Anežka se vyklonila, aby viděla, kam spadl Bětčin dudlík, a už tam letěla tužka i s tím cestovatelským zápisníkem! No ten naštěstí vylovil dlouhou tyčí pán, co prodával lupení. Dokonce pak vyschnul a dá se do něj normálně psát 🙂

Tentokrát jsme měli štěstí na mnišské shromáždění se zpěvem, to se nám všem moc líbilo. Vynechali jsme nejvyšší sochu, kde jsme byli minule, a zato jsme vyšli na sedmipatrovou pagodu naproti. Nicméně je to dost schodů nahoru a dolů a po dvou hodinách mi přišlo, že má děda nohu oteklejší a víc na ni kulhá.

Druhý den jsme udělali kolečko nejznámějších penangských chrámů, pevnosti, a viděli jsme Clan Jetties a street art (koho by to zajímalo, doporučuju naše dřívější články o Penangu). No a pak zlatý hřeb naší penangské zastávky, muzeum hudby v Komtaru. Děti už tam jsou jako doma, šly na nástroje ještě dřív, než jsme tam došli a vůbec nechtěly odejít, jen si ty nástroje střídaly. Musím říct, že ti lidé tam mají neskutečnou trpělivost, zato ale naše děti je milují. A nějak si nás pamatují už i jmény 😀

Jenže dědova noha po tomhle dni na Penangu začala být vážně dost nateklá, a tak jsem ho přesvědčila, že by bylo přeci jenom dobré se ukázat v nemocnici, ať nám poradí co s tím. Když jsme se tedy další den ráno odhlásili z hotelu, zajeli jsme rychle do nemocnice, a mysleli jsme si, že večer už budeme na pláži v thajském Krabi…

0 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *