V nemocnici na Penangu nás ovšem nepříjemně překvapili, protože jsme si oba mysleli, že je to jen trochu vyvrtnuté, ale paní doktorka nám po rentgenu oznámila, že noha je vlastně zlomená!! Takže otočka plánů, děda vyfasoval berle a sádru a doporučení na operaci. Jenže se mi úplně nezdálo, jak mu to v té nemocnici udělali (minimálně pán, co to sádroval, se na snímky z RTG ani nepodíval, a celkově se nemohli shodnout, jestli tedy co nejdřív na operaci, nebo kontrola za pár týdnů). A protože když jsme konečně vyšli ven, už bylo stejně po čtvrté odpoledne, tak jsme to otočili a jeli do Kuala Lumpur zpátky.

Další den jsme tedy naklusali do nemocnice v Putrajaye (nám už důvěrně známé) a po dalším dni stráveném v nemocnici a komunikací s pojišťovnou jsme zjistili, že nejlepší bude asi přepravit dědečka domů na operaci. Předělali mu sádru (dostal růžovou jako kdysi Eli a sádroval ho ten stejný člověk, co Eliho, a taky si pamatoval naše jména, jsme asi fakt výrazní). Nakonec nás čekal poslední den v nemocnici, tentokrát soukromé, kde upravili sádru, děda vyfasoval léky na ředění krve a před půlnocí měl vyrazit s Jirkou na letiště.

No a já mu chtěla alespoň z auta ukázat Putrajayu, vládní čtvrť vedle Cyberjayi, kde žijeme. Jsou tam hezké budovy, mešita u jezera, prostě takový rozlučka. Děda fotil z auta, když viděl zajímavou budovu, přibrzdila jsem. Jenže pak, když už jsem to chtěla otočit domů, jsme autem zapadli do díry! Naštěstí se našli moc ochotní cyklisté a dvě dívky, co auto zas zvedli, ale musím přiznat, že jsem měla nahnáno (je jen nepatrně škrábnuté pod dveřmi). Den před cestou do Thajska a dvě hodiny do check-inu na letišti. Nicméně pak se už až do odjezdu vážně nic nestalo 😀

Děda letěl business třídou s asistencí a moc si to pochvaloval (posílal fotky oříšků a vína) a musím říct, že vstřícnost a profesionalita pojišťovny překvapila i mně. Děda tedy odletěl, já sbalila do Thajska a ráno jsme vyrazili. Takže Jirka v pátek odpoledne po práci jel na letiště, měl tam totiž na pět dní přijet, aby z toho alespoň něco měl, kdežto my měli přijet původně i s dědou autem už v úterý, a tak jsme od rána směřovali k hranicím s Thajskem, zatímco děda v letadle mířil do Prahy.

No jo, jenže když jsme po šesti a půl hodinách přijeli k hranicím, vystáli dlouhatánskou frontu na imigračním oddělení, zjistili jsme, že nás do Thajska nepustí! Dá se tam totiž pozemním přechodem přejít bezvízově pouze dvakrát v roce a to už my měli vyčerpané a víza na místě nám udělit nemohli (prý na ambasádě v Kuala Lumpur…). Ale protože naše auto už v Thajsku bylo, jak jsme přejeli, nechtěli nás pustit ani zpátky do Malajsie kvůli chybějícímu razítku, co se dostává při odjezdu z Thajska. No takže do fronty podruhé, vysvětlit vše postupně třem úředníkům, a po třech hodinách na hranicích jsme úspěšně přejeli zpátky do Malajsie. Dali jsme si s dětmi jídlo v KFC, děti mi na to konto řekly, že jsem nejlepší máma (broučkové), slízli jsme pokutu za překočení rychlosti, a před šestou ráno (pár zastávek na pumpě na spánek) jsme dojeli zpátky domů do Kuala Lumpur.

Byla možnost, že si koupíme letenky a doletíme za Jirkou. Ale psal, že se mu tam vůbec nelíbí, a tak si přebookoval let a odpoledne jsme si ho vyzvedli na letišti. A další týden jsme se jen váleli doma u bazénu a udělali akorát výlet na tři dny po Malajsii.

Suma sumárum, vyrazili jsme do Malaky a museli se vrátit předčasně. Vyrazili jsme na Penang a museli se vrátit předčasně. Vyrazili jsme do Thajska a museli se vrátit ani ne předčasně, ale hned.

Už nikam nejedeme! Uf.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *