Z Hat Yai jsme se přesunuli do Satunu, do městečka kousek od Pakbara Pier, odkud odjíždějí lodě na jeden z nejznámějších Thajských ostrůvů, Koh Lipe. Mají to být něco jako Thajské Maledivy, no prostě nádhera všech nádher. NO ale nějak jsem podcenila to období dešťů a monzun, který tady teda řádil v plné síle. Taky není dobré si myslet, že Koh Lipe člověk stihne stylem ráno tam, večer zpět. Takhle jsem to měla vymyšlené, jenže první loď tam vyjížděla v 9:30 a poslední loď zpátky se vracela už v 15:30. Cesta trvá hodinu a půl, při bouři není možná a tak nám došlo, že to nemá smysl. Mohlo se nám totiž dost dobře stát, že v 11 přistaneme na Koh Lipe, ze kterého se pak kvůli monzunu třeba ani nedostaneme zpátky.

Takhle monzun vypadal z restaurace, kde jsme si ráno dávali snídani :

Alespoň jsme zkusili nějaký výlet, když už jsme tam byli, a to k vápencovému vodopádu : Lidunka ukázala opět svůj um, usmlouvala lepší cenu a ještě nám od paní půjčila deštník, nechápu jak to dělá 😀

Naše ubytování bylo jednoduché, ale dostačující. Musely jsme si trochu pohrát se zásuvkami, abychom si vůbec mohly nabít telefony 😀

Jinak jsme viděli i zkameněliny, ale upřímně, je to malinká zastávka u cesty, která za to stojí asi jen když projíždíte okolo a někomu se chce vehementně na záchod 😀

Pak jsme se rozhodli, že to tady vlastně vzdáme, a využijeme čas k návštěvě Penangu, kde mělo být mnohem lepší počasí. Tak jsme se šli ještě dobře najíst, vyfotit se u Pakbara Pier a hurá zpátky do Malajsie! Hranice u Satunu byly mnooohem menší než ty u Changlunu, ale na druhou stranu, tiskárnu zde neměli, takže ještě dobře, že tam jsme jeli tak, jak jsme jeli 🙂 Prostě Koh Lipe opravdu příště jen a pouze v sezóně.