Už někdy v dubnu jsem si koupila lístky a letenky na Jazzový festival na Borneu. K tomu jsem si na dvě noci zarezervovala jednoduchý pokojík u někoho doma.

Lístky mě vyšly asi na dva tisíce a letenky podobně. Nebylo to levné, zato jsem si uvědomovala, že z Čech se na tenhle festival asi už nepodívám.

Jinak k festivalům na Borneu, je jich tam víc, hlavně v červenci. Pokud to dobře vyjde, ráda bych příští rok i s dětmi viděla Rainforest World Music festival. Na něm jsou k vidění různé druhy etnické hudby z celého světa, a k tomu spousta kulturních workshopů a možností zažít kulturu různých etnických menšin. Ale tenhle rok mi přišla Bětka ještě moc malá na festival, a tak jsem jela sama jen na Borneo Jazz.

Letecky jsem na Borneu byla za cca 2 hodiny, a jelikož jsem měla jídlo v letadle, byla to velmi příjemná cesta. Jirka mě teda povzbudil v tom, že jsem si na poslední den přebookovala ubytování na hotelový pokoj. Nebyl moc drahý, a vypadal, že v něm není ani jeden šváb, a navíc byl pešky 20 minut od festivalu. Tak jsem nemusela jezdit taxíkem. Po ubytování jsem hned vyrazila na festival.

Dorazila jsem chvíli po zahájení. Překvapilo mě, jak to byla veliká akce, přímo v Coco Cabana u sochy mořského koníka ve městě Miri. A taky mě překvapilo, že tam nebylo moc příležitostí se najíst, kromě kuřete s rýží a masovými špízy. Jsem ráda, že jsem už předtím chodila na koncerty do No Black Tie, skoro polovinu interpretů jsem už předtím viděla a tak se mi líp orientovalo v programu a taky jsem byla řádně natěšená. Během vystoupení Julian Chan Jazz orchestra jsem si objednala pivo, a s ním pohřbila možnost, že se dneska příjemně ovíním (opivuju?). Pivo stálo totiž 12 ringgitů (60,- cca) a to jsem podruhé dát nehodlala. Prodrala jsem se dopředu, drze ukradla spícímu mladíkovi druhou židli, která mu pak zřejmě nechyběla, a pár sedící vedle mě to natolik pobavilo, že jsme si k sobě sedli a zbytek večera jsme si povídali.

A oni vytáhli plechovky s pivem a nalívali a dolívali a tak jsem nakonec měla v sobě asi 5 piv. No a tak jsem se v přestávce vydala sehnat něco na revanš, a narazila na Tuak. Nechala jsem nalít 5 panáků (a dali mi jeden zdarma na ochutnávku) a rozdistribuovala jsem ho mezi mé spolusedící. A ejhle, nikdo z nich to nepil, takže jsem nakonec měla asi 5 piv a 6 panáků. Ups :-D. Jo a na Tuak pozor, komu zachutná sladká verze, ne všechny jsou takové. Tohle bylo vlastně kapku hnusné, ale co už, nevylila jsem to 😀

K hudbě vyjmenuju jen ty, co jsem viděla : Jasmine Chen zpívající čínsky Rose rose I love you, zpěvačka NJWA, Chanda Rule a Kirk Lightsey trio, Fox Capture Plan (skupina z Japonska, vítězové Talent soutěže. Jejich bubeník si naprosto podmanil lidi během vystoupení), Rainbow children (Evelyn Feroza) s Prince tributem. A další a další.

Lewis Pragasam vedl bubenický workshop

A pak tam byly workshopy, ty ranní jsem minula, protože jsem se nadšeně válela v posteli do desíti (bez dětí). Ale byla jsem na workshopu kapely Fox Capture plan, kdy pomáhali jiným kapelám (a u toho jsem objevila zajímavou kapelu Cygnus) v lepším sehráním se. Byla jsem na worshopu hráče na hammondovy varhany, na bubenickém workshopu Lewise Pragasama (ač nejsem bubeník) a na pěveckém workshopu zpěvačky NJWA (a jelikož mi hned potom letělo letadlo, odhodlala jsem se a vystoupila jako dobrovolník se skladbou Four Women od Niny Simone. Uf! Ale myslím, že nakonec to dopadlo vlastně dost dobře).

No a pak už jsem musela zdrhat na letadlo, víkend utekl jak voda. Rozhodně je to jedna z top akcí v regionu pro milovníky jazzu 🙂

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *