Takže dneska byl nejdobrodružnější výlet tohoto pobytu. Samozřejmě to začalo vcelku nevinně a úplně jinak. V kuchyni nám visí malba chrámu Ulun Danu Baratan, královského paláce na jezeře na severu ostrova. Takže hlavní cíl výletu byl jasný. Pak jsem se chtěla podívat na Ulun Danu Buyan, druhý chrám u druhého jezera, který je asi jen 10 minut u tohoto. A kousek dál na sever je vodopád Git Git, nejvyšší vodopád na Bali. A protože tyhle všechny atrakce jsou od nás vzdálené asi 2,5 hodiny, nechtělo se mi to jet dvakrát, a protože Bětka usnula po cestě, musela jsem přenastavit navigaci na vodopád, který byl nejdál, abych ji nemusela budit. Nicméně při přenastavování jsem viděla, že je poblíž jakási přírodní skluzavka. A protože nádherné vodopády jsou i v Malajsii a je jich dost, skluzavka mi přišla o fous unikátnější. Takže změna směru.

Změny jsem litovala po chvíli, z poměrně slušné silnice mě to brzy hodilo na naprosto strašnou a uzounkou cestu. V takové situaci je zřejmě dobré před každou zatáčkou troubit. Já to tedy nevěděla, ale naštěstí mně auto potkalo v širší části silnice. Dojeli jsme tak ke vstupu, kde jsem se dozvěděla, že dál autem nemůžeme, protože to bude moc úzké. A tak jsme si zaplatili průvodce, auto jsme zaparkovali (vtipně jsem v něm nechala naše veškeré jídlo, neměli jsme oběd a bylo 13:30. Stane se, no 😀 ). Jo a taky jsem zapomněla vzít Bětce plenku, takže to chudák táhla od devíti ráno do šesti večer v jedné. Ale nic dalšího jsem už nezapomněla!

Dál jsme jeli na motorkách. Eli s Anežkou sedli za jednoho průvodce na jeden skútr, já s Bětkou v nosítku na zádech jsem sedla za jiného a naše batohy vzal třetí člověk. Všechny nás pak vysadili o asi 10 minut později na farmě. Už ta cesta byla krásná, jeli jsme přes rýžové terasy, a bylo to nádherné. Na farmě jsme přešli přes bambusový most a už jsme byli u skluzavky.

Skluzavka má 30 metrů a jezdí se po ní na jakýchsi pneumatikách. Naštěstí našim dětem pomáhali celou dobu lidé z farmy, působili na mě jako jedna veliká rodina. Přímo u nás byl 12letý kluk Eddy, který byl moc milý a hodný. Po dojezdu do prvního jezírka je totiž těžké se vyškrábat ven, člověka chytne vír. Dokonce se odvážila i Anežka a jela s Eddym a pak i s Elim.

Anežka na skluzavce
Eli na skluzavce

K mé radosti nám pak zřejmě Eddyho sestra přinesla smažené rýžové koláčky, čerstvé mandarinky, a odseknutý kokosový ořech. Navíc jsme tam byli sami, žádné davy turistů. Dokonce i já jsem si skluzavku sjela, když se zrovna Bětka krmila. O chvilku později děti vylezly na velikou houpačku a houpaly se. Tím jsem si odškrtla ze seznamu “houpačka na Bali”, na tu běžnou jsem je pustit nechtěla (nikde se moc nedají zaručit nějaké bezpečnostní standardy).

Po asi hodině a půl u skluzavky jsme se vydali i s průvodcem dál, k vodopádu Sekumpul. Cesta k němu byla ale lepší než vodopád samotný, šli jsme totiž farmou. Já hodně stála o návštěvu permakulturní farmy Kul Kul, na tu se tedy nedostalo nakonec, a tak jsem byla vděčná za toto. Náš průvodce nejen že obětavě nosil můj batoh i Anežku, ale povídal nám spoustu věcí o rostlinách po cestě, například o rostlině Taro, kterou se krmí prasata, viděli jsme rýžová pole, ochutnali jsme hřebíček, který zrovna sklízela paní (Eli řekl, že tohle bylo nejlepší v tom dni pro něj. Pro Anežku ty motorky).

Viděli jsme i kávovník a oloupali a ocucali jsme zrníčka (jsou nasládlá). Takhle jsme postupně došli až k místu, kde se dalo skočit do jezírka z upřímně nevím kolika metrů. Navrhla jsem skok dětem, jelikož já jsem s Bětuškou nepřipadala v úvahu. Anežka odmítla, což jsem čekala, zato Eli se bleskurychle svlékl a skočil 🙂 Při druhém skoku mu ale bohužel uplavaly jeho brýle, a to těžce nesl, byl z toho celý špatný, až nějaký kamarád našeho průvodce skočil do jezírka se po nich podívat, ale nebyl úspěšný. Nicméně vydali jsme se dál k vodopádu.

Eliho skok, kdy mu uplavaly brýle

U vodopádu jsme zakotvili jen nahoře. Pravděpodobně by byl nádherný pohled na vodopád zezdola, ale znamenalo to táhnout děti 300 schodů dolů a pak nahoru, a všichni už byli unavení. Taky bylo půl páté a začínal mně tlačit čas, stmívá se kolem šesti a já nechtěla těmi cestičkami jet potmě.

Šlo by tu strávit víc času, dát si jídlo v restauraci, která má domeček ve stromech, a spoustu dalšího. Ale i tak jsme zažili skvělý výlet. Cestou zpátky nás zastihl déšť, a zatímco já lovila pláštěnku, náš průvodce zkušeně odtrhl veliký list rostliny Taro a všichni jsme ho měli jako deštník. Pak stopl nějakého kamaráda, ten ho odvezl k jeho skútru, přijel pro nás a zase jsme odjeli, tak jak jsme přijeli. Jeli jsme tedy v dešti, ale nikomu to nevadilo, a Bětuška dokonce v nosítku v dešti usnula.

Večer jsem jen rychle koupila v MiniMartu plenky, snědli jsme v autě svačinu a rychle koukli alespoň na druhý chrám, Ulun Danu Buyan. Ale byl tam zrovna Festival dvou jezer, a tak jsme se do chrámu nedostali, Děti toho nijak nelitovaly, byly tam totiž zato stánky s jídlem, a tak jsme si všichni koupili pečený párek. Byla nám totiž celý den docela zima, nebylo moc pěkně a jak jsme byli víc v horách, chtělo by to triko s dlouhým rukávem. No ale to jsme neměli nikdo, a tak jsme se ohřáli alespoň tím párkem.

obrázek u nás, co mně inspiroval sem vyrazit

Ten první chrám jsme už nestihli, zavřel nám. A takhle daleko už nejedu, doma jsme byli až po deváté, nebydlím úplně strategicky. Ale kdybych měla volit znovu a měla s sebou děti, jdu znovu na tu skluzavku. V kombinaci s farmou a milými lidmi to bylo naprosto jedinečné. A co se týče praktických informací, platila jsem za všechny 600 000 rupií. Takže necelých 1 000,-.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *