První výlet je tady, a protože já musím myslet hlavně na to, jak nakrmit tři dětské hladové krky, potřebujeme do supermarketu. Nějaký větší (takže by mohl mít i zeleninu a ovoce) je přibližně hodinu od nás (samozřejmě na konci tohoto dne jsem zjistila, že dostačující obchod je asi 15 minut jízdy). Nicméně když už jedu tak daleko, koukla jsem, jestli nebude něco zajímavého tím směrem, a vykoukl na mě Tanah Lot.

Bětce tu naštěstí jídlo chutná

Je to jeden z nejznámějších chrámů na Bali, je u moře, a když je příliv, dělí ho od pevniny voda, a vysoké vlny se o něj tříští, a když je odliv, dá se jít až k němu. Vůbec jsem nezjišťovala, kdy je příliv a odliv, a prostě jsem doufala, že to bude stát za to, ať už to bude jak chce. A taky že ano.

Cestou jedeme kolem několika rýžových teras, několika ukazatelů na kávu Kopi Luwak, kterou prý prostě musíme ochutnat, a spoustu jakoby nedokončených oblouků (Jirka řekl, když to viděl poprvé : “A nechybí tam něco?”). Taková brána je i při příjezdu na parkoviště Tanah Lot, parkovné stojí 12 000 rupií a záchod 3 000. Pak jsme hledali, kde se naobědvat, a natrefili jsme na super malý stánek s masem na špejli. Děti byly tak hladové (měly snídani, jen tak pro jistotu píšu), že snědly rýži ještě předtím, než pán donesl maso. Lidé tam byli teda extra ochotní, úplně úžasní. A já mám štěstí, že Bětka není vybíravé batole, sní všechno, když to není super pálivé a tohle vůbec nebylo ostré. Tak jsme si pochutnali a šli se podívat na chrám.

Přišli jsme k útesu a hned jsme viděli impozantní veliké vlny. Vpravo byl na výčnělku na moři malý, ale uzavřený chrám, a naopak kus dál nalevo byl už Tanah Lot. Bětka tady ťapala po svých a ochotně zapózovala několika nadšeným turistům.

Pak se nám na chvíli ztratil Eli, a zatímco jsem instruovala Anežku, že se rozdělíme, já půjdu jednou cestou a ona druhou a sejdeme se za chvíli, abychom odhalily, kudy šel, přidal se k nám místní policista, vzal Ane za ruku a po vysvětlení vyrazili. Teda upřímně, Eli čekal hned za rohem, takže hurá akce pro nic, ale kdo to mohl tušit. Nicméně pan policista šel s námi ještě kus, ptal se na Českou republiku, povídal o sobě a nakonec nás vyfotil.

Byl odliv, takže jsme mohli až k chrámu, ale ne nahoru (škoda). Alespoň jsme viděli, co je pod ním : je tam totiž jeskyně, ze které prýští “svatá voda”. Mně se nechtělo čekat frontu, ale asi je možné se napít (možná za poplatek), a pak vám dají na vlasů žlutou kytičku, vyfotíte se a je to. Jelikož na druhé straně byla jiná jeskyně, ve které byl zase “posvátný had”, kterého si za poplatek můžete pohladit, byla jsem k tomu lehce skeptická. Posvátný had byl podle mě prostě běžný ospalý hroznýš, takový, kterého v Malajsii strkají lidem za pár ringgitů do ruky skoro u každého chrámu. Takže my nešli ani na hada, ani na vodu, jen Eli se partyzánsky napil pod nohou chlapíka, který rozdával květy, a prý je ta voda vážně sladká 😀

Pak se děti bavily přeskakováním kaluží, které tam jsou, pozorováním, co v nich žije (“hele krab”), a když jsem si je chtěla vyfotit, zahučela Bětka do jedné z nich do půli pasu. Naštěstí se prostě jen zasmála a bylo to, má skvělou povahu v tomhle. Anežka odněkud nanosila spoustu žlutých květů a ozbdobila nás a Eli přitáhl jakýsi klacek (kdyby tu byly opice). No a tak jsme pomalu šli zas zpátky, ještě jsme výjimečně i koupili nějaké suvenýry. Měli tady vážně hezké věci, ale jak je to první den, jsem na peníze opatrná. Navíc je těžké platit 150 000,-, jsem naučená, že je to strašná spousta peněz a tady to jen lítá 😀

No ale teda cesta zpátky i tam byla naprosto příšerná. Mám tu z toho řízení regulérní strach, motorky všude, a poměrně bezohledné, spouta křižovatek bez semaforů nebo s nefunkčními semafory, úzké cesty, na kterých se ale potkáte s povozem se slepicemi nebo s velkým autobusem. Několikrát jsem musela couvat nebo jet za krajnicí, jinak bychom nabourali. Motorky bujaře troubí, i když nemůžete jet právě pro množství jiných motorek, které stojí v cestě. Zatím rozhodně nejhorší asijská zkušenost se řízením (i když si jsem jistá, že může být hůř). Když jsme objevili onen obchod (mají chleba! A sýry za normální ceny. Dokonce je tu francouzský Carrefour a celkově mi přijde, že tu je nějaký francouzský vliv), mile mě překvapilo, že nedávali plastové tašky, bylo možno si koupit hezkou látkovou. My tedy nákup naházeli přímo do kufru na divoko, a tady je druhá milá věc, nějaký zřízenec obchodu přistavil druhý vozík, pomohl mi s tím, a pak mi to odmával červeným praporkem, abych mohla nacouvat a jet zas dál.

Ale ty silnice, najednou kus silnice chybí, tady zas díra, co by mi v ní zůstalo kolo, a pak mě navigace táhla nějakou silnicí, který byla teprve rozestavěná. Dojela jsem do našeho domu úplně hotová.

Ale tady je největší plus tohoto domu : vana! Děti ji obsadily a vypadá to, že tohle si tu užijeme. Jinak z jiného pohledu, je zajímavé být v balijském domě. Před domem obětina z květů, taky veliká socha. Potom je místnůstka venku za kuchyní (ta má kamenný dřez přímo spojený s linkou), kde je veliká socha a obětiny. Ačkoliv je to krásné, my bychom si tam určitě udělali posezení u grilu a s houpací sítí, mít takové místečko 😀 ). Bohužel tu jsou velicí mravenci (nic tak člověka nenaučí uklízet, jako batolata a hmyz), ale zatím žádný šváb. Toť pro dnešek vše.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *