V úterý jsme se vzbudili ráno v 6:45, rychle jsme se nasnídali (a zapomněli nosítko doma) a vyrazili na pláž Balangan. Eliáš tam měl totiž domluvenou hodinu surfu. Bali je jedno z nejlepších míst na světě na surfování, a i když Eli nikdy na vlnách nejezdil, už třikrát byl v Surf areně v Letňanech a moc se mu to líbilo. Zároveň věřím, že když k tomu teď přičichne a zalíbí se mu to, časem se mu na to snadněji naváže, až bude starší a silnější. Takže jakmile jsem zjistila, že na Bali je český surf house, snažila jsem se domluvit Elimu lekci v češtině. Je to poměrně jedinečná možnost, anglicky neumí tak dobře, abych ho mohla pustit s anglicky mluvícím instruktorem, a zase v Čechách není to moře 😀 Naštěstí Jana ze surf housu mi vyšla vstříc a tak jsme se setkali v chatce Suzuke v osm ráno s Martinem, Čechem, co žije už 6 let na Novém Zélandu a surfuje.

Martin byl moc příjemný, naše děti se na něj úplně sesypaly, za poslední 4 měsíce to byl první Čech, kterého viděly, takže o naší rodině ví už všechno. S Elim vybrali surf, a šli na to. Obešli pláž dozadu, aby se líp dostali na vlny, a pak připádlovali skoro před nás (Martin měl ploutve a Eli surf přivázaný k noze). Za první hodinu si Eli několikrát zkusil stoupnout, ale rychle spadl, a přišel úplně zmrzlý. Dali jsme si všichni palačinku s nutellou a ledový čaj, já kafe, a tak po hodině na to šli znovu. No a tentokrát Eli jel hned několikrát, a hlavně poslední vlna se mu moc povedla! S Martinem jsme se domluvili, že dáme v pátek druhou hodinu, a Eli chtěl v té chatce u vln už zůstat 🙂

No ale my skočili do auta a využili příležitost, že jsme na západním pobřeží, a posunuli jsme se o pár kilometrů níž k chrámu na útesu Uluwatu. Všude tam jsou upozornění na množství opic, které prý klidně berou mobily a dioptrické brýle. Já s sebou čočky neměla a tak jsme to prostě riskli, i když jsem měla docela strach. Prý tam nějakému turistovi hodila opice z útesu brýle, no kdyby se mi to stalo, byla by to pěkná nepříjemnost (Grab do domečku, vzít čočky, Grab zpět pro auto). Vstupné do areálu stálo 120 000,- rupií (asi 190,- Kč) a parkovné 20 000,-. Kupodivu sem dlouhou dobu vedla slušná asfaltka! Taky jsme si museli půjčit sarongy, já fialový dlouhý a děti dostaly jen jakousi oranžovou šerpu. Bětka ji mít nemusela, ale když ji měli všichni, vyžadovala ji taky.

Měli jsme jen jednu potíž, počítala jsem totiž s tím, že v ATM vyberu peníze, a karta mi vybrat nic nedovolila z “rizikové země”. Prý můžu zavolat na zákaznickou linku AirBank. Nechtěla jsem volat do Čech z Indonésie a platit každou minutu čekání, tak jsem se rychle připojila na Uluwatu wifi, která tam naštěstí byla, resetovala si heslo do Skype, narvala všechny děti do kabinky s bankomatem, a volala přes Skype na zákaznickou linku AirBank. Po sérii bezpečnostních otázek mi paní zrušila do odletu nemožnost vybrat si z bankomatu v Indonésii a já se k penězům dostala. Příště si to zkontroluju než někam pojedu!

Komplex mi nepřišel příliš veliký, přímo do chrámu se nemůže, ale útes samotný je impozantní a vlny nádherné. Měli jsme krásný slunečný den, takže sice bylo vedro, ale procházka po útesu byla nádherná. Bětka to dokonce všechno ušla úplně sama. Navíc opice tam nikde nebyly, až na krmení, které jsme viděli (pán nasypal na plošinu banány a ostatní ovoce a pak vydával chvíli skřeky a za chvíli přiběhly opice). Tak jsme měli tentokrát s opicemi štěstí.

Podél útesu se dá jít na obě strany, a na jedné straně je pak pódium pro ohňový tanec Kecak. My tam byli ale kolem 14:30 a museli bychom tudíž čekat víc než 3 hodiny na představení. Tak jsme jeli domů a zkusíme se vrátit ještě v průběhu týdne (taky až se víc osmělím s řízením, potmě zpátky to bude trochu nebezpečnější, na cestě zpátky občas úplně asfalt chyběl, výmoly obrovské a neznačené, cesty úzké pro jedno auto, ale nejsou to jednosměrky, a autobusy to tam švihají jako by se nechumelilo).

Pro dnešek máme všichni dost 🙂

2 Responses

  • Iva Bernardová

    Dobrý den, moc Vám děkuji za krásný článek a slova o Martinovi. Je to můj syn, který, jak víte, už 6 let žije na Novém Zélandu. Pro mě je to hrozně těžké, zatím byl doma jednou, před dvěma lety a ještě jsem ani netušila,že přiletí .. z jeho příchodu jsem měla málem infarkt .. ale když vím, že on je tam spokojený, že se mu plní sny a teď ještě vidím, že o něm někdo moc pěkně píše, jsem na něj moc pyšná .. prosím, pokud ho ještě uvidíte, pozdravujte ho moc a dejte mu za mě jednu pusu / pokud vám to nebude vadit / děkuji moc

    Odpovědět
    • Já až teď koukám, že jsem Vám vlastně zapomněla odpovědět, promiňte! Martinovi jsem Vaši zprávu přeposlala a měl radost 🙂

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *