Je několik výletů, které jsme nestihli. Třeba exkurzi do Green School, zelené školy, která má samozásobení potravinami a nevytváří skoro žádný odpad. O tu exkurzi jsem moc stála, ideálně v pondělí, abychom nahlédli i do blízké permakulturní farmy KUL KUL. No ale i přes výměnu asi 10 mailů se to prostě nazdařilo.

Další věc, o kterou jsem stála, byl výšlap na sopku Batur. Ale túry začínají v jednu v noci, a to se mi s dětmi nechtělo, no a naopak jsme nenašli žádného průvodce na odpoledne, a bez průvodce se tam nemůže. No nic 🙂 S nastalou situací jsme se myslím vypořádali znamenitě, jeli jsme opět krásné 3 hodiny, ale odměna byla skvěla, zaparkovali jsme v termálních lázních Toya Devasya, kde se můžete koupat a přitom mít výhled na hory a jezero Batur.

Cesty jsou tam, jak jinak, úzké, klikaté a npeříliš udržované. Ale když jsme se přehoupli přes hřeben, a před námi se tyčila sopka Batur s kráterem, Eliáš, Anežka i Bětka svorně řekly “WOW!”. A já asi taky, hora je majestátní a údolí dominuje, a v tu chvíli jsem byla vážně šťastná, že jsme se tam vypravili. Dojela jsem nejblíž sopce, jak to jen šlo, dokonce jsme viděli dole kusy černé lávy. Ale dál jsme bez průvodce nemohli, a tak jsme zabočili do lázní.

Vstup tedy není nejlevnější, za všechny jsem platila kolem 900,- , a to díky tomu, že Bětka měla vstup zadarmo a Anežka poloviční. Ale závěr výletu to byl naprosto skvělý, byla tam jeskyně, která se dala podplavat, bazének s výhledem přímo na sopku, dětský bazének se skluzavkou a větší bazén, kde se Eli přidal ke dvěma klukům a jezdili spolu na gumové osmičce (sám byl moc lehký a nejelo mu to a byli moc lehcí dokonce i s Anežkou.

Měli jsme tedy i pár nedorozumění, například když jsme byli v jednom bazénku, poprosila jsem Eliho, aby donesl ručníky, které jsme nechali jinde, a on je přinesl tak, že s nima plaval (byly všechny mokré). Nicméně v šatně jsme pak objevili náš čtvrtý zapomenutý ručník, který byl ale už suchý 😀

Vlastně asi nejtěžší bylo vyrazit včas. Nechtěla jsem ty klikaté cestičky jet potmě, ale naštěstí s tím děti problém neměly, a tak jsme vyrazili před šestou zpátky. A když jsme vyrazili zpátky, vykoukla na nás hora Agung! Alespoň jsme si to mysleli, až do chvíle, kdy Anežka trvala na tom, že za touhle horou je ještě jiná. A byla, úplně nádherná vysoká hora, ozářená zapadajícím sluncem. Budete si ji ale muset jen představit (nebo vygooglit), fotku jsem nestihla 🙂

Poslední den byl už úplně pohodový, ráno jsme všechno sbalili, uklidili, klíček dali zase pod rohožku, a jeli jsme ještě na chvíli na pláž Nusa Dua, kde jsme si objednali skvělé pizzy a ledové čaje, a byli jsme jak v ráji. V půl třetí jsme vyrazili na letiště, ve tři odevzdali auto (a oněch 400 000 rupií za ten škrábanec), prošli imigračním a hurá do letadla. A po pohodovém letu, kdy Bětuška radostně, nicméně v tichosti, vylepšila několik výtisků cestovního časopisu, pak koukala na pohádku, a dokonce ani nespala, děti konečně padly Jirkovi do náruče! A to je asi moje nejoblíbenější fotka z celé cesty 🙂 Jinak, Bali mi učarovalo, je to nádherná země, a jsem ráda a moc vděčná, že jsme ji s dětmi mohli zažít!

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *