Tak, tento výlet byl zkouškou na mé nervy (nutno říct, že ke konci dne už nějak nedržely tak, jak bych chtěla). Večer jsem zjistila, že ložnici sdílíme se dvěma šváby, což mi na dobré náladě nepřidalo. V noci měla Alžbětka záchvat pláče, vůbec nevím proč. No a když jsme se konečně po deváté vykopali na výlet, narazili jsme po cestě na rýžové terasy Tegalalang (nevzdávám to, co když chlapík včera kecal a jsou vlastně nádherné) na dvě ceremoniální procesí a jeden pohřeb. Jinak pohřeb vypadal tak, že na silnici vyběhli lidé v tradičním oblečení (to tu tedy nosí skoro všichni a poříd mi přijde), a za velikho povyku jezdili na něčem, co vypadalo jako vycpaný veliký býk. Potom ostatní třásli takovou zlatou věží, to prý aby duše nenašly cestu zpátky a nestrašili pak své příbuzné (nebo tak nějak). Každopádně nás to zdrželo o asi 20 minut.

tak a teď babo raď, kudyma na ten sloup (kruháč to není)

Když jsme dojeli na rýžové terasy Tegalalang, zjistila jsem, že chlapík ze včera nekecal a všechno je opravdu posekané, a navíc Bětka má jen jednu botu. I když jsem prohledala celé auto, okolí auta (a doma pak okolí domu a celý dům), bota nenalazena. To mi na náladě nepřidalo. Navíc ty terasy byly obklopené hustě restauracemi tak hlasitě lákajícími na jídlo, a k tomu na jakoukoliv tretku, za jakou je člověk schopen něco utratit, radši jsem se otočila, v MiniMartu koupila 4 obří jablka místo oběda a jeli jsme dál. Říkala jsem si, že si spravíme náladu na Campuhan Ridge Walk, procházce s nádherným výhledem, a Bětka půjde buď bosa, nebo v nosítku. No tak tam se nedalo zaparkovat.

Došlo mi, že jet autem do Ubudu, což je turistické centrum Bali, byla prostě chyba. Ale ani Grab by tam nefungoval, online taxíky jsou na ostrově v hodně místech zakázané. Jediné, co mě pro příště napadlo, jestli tedy nějaké příště bude, je ubytovat se dole na pár dní surfu…pak v Ubudu a prozkoumat to tady…a pak kousek na sever a objet památky v horách a na severu. Protože trávit denně 5 hodin v autě mně nebaví ani s dětmi, ani bez nich, nehledě na to, jak Balijci jezdí.

No když už jsem toho měla plné zuby a naštvaně se rozhodla, že jedeme domů, jeli jsme kolem Goa Gajah a bylo tam parkoviště! Tak jsme tam zaparkovali, odmítli prodejkyni sarongů (“potřebujete je do chrámu!” : nenechte se napálit, s dlouhou sukní nepotřebujete sarong a když je potřeba, bezplatně vám ho v chrámu půjčí), a šli jsme ke vstupu.

Já myslela, že Goa Gajah je jen ta jeskyně, že si tam lidi akorát tak strčí ruku, vyfotí se a konec. Ale ukázalo se, že je to vlastně moc hezké údolí. Úplně mírumilovné, a vévodí mu obrovitý strom, potom malý vodopád, no a ta jeskyně tam taky je 🙂

No a nakonec jsme zajeli asi 7 minut odtamtud k jednomu vodopádu, na chvíli se zchladit po tom dni. Vodopád pěkný, i když koupání nic moc, zaprvé tam byla kalná voda a pak Bětce se vůbec nechtělo do vody. Takže nakonec Eli stál ve vodě a házel žabky a nosil mi ty správný žabkový kameny, Anežka stavěla kameny na sebe a Bětka jedla sušenky. V okolí je spousta luxusních restaurací s luxusními bazény, tak když byste chtěli trochu luxusu, je to asi dobré místo. My ale jeli domů na moje brambory s hráškem a prý taky dobrý 😀

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *