Hned jak jsem se oklepala po Thajsku, už jsem ležela v cestopisech, kam pojedeme/poletíme příště. No a protože zatím kvůli dětem hledáme spíš víc než míň turistické destinace, bylo potřeba, aby tam zrovna nebyla dešťová sezóna, a taky protože Bětka naposledy neplatí letenku, padla volba na Bali. Let kolem 3 hodin nás trošičku připraví na ten nadcházející 13tihodinový domů a děti zase poznají něco úplně jiného. Letenky přes AirAsia jsem sehnala za necelých 14 000,- korun tam i zpět za nás všechny (Jirka tentokrát zůstává doma a šetří si dovolenou), ubytování jsem sehnala přes AirBnb hostitele, který byl z Badungu, což je jižně od letiště (asi 30 min). Je to “Superhostitel”, takže by měl být prověřený, a slibuje kuchyň, parkovací místo, dokonce krásnou vanu, dvě velké manželské postele a wifi. Vše co potřebujeme :-D. Tohle se mi povedlo, stálo mě to totiž 4 600,- na 11 nocí. Tak a ještě zjistit víza, ta naštěstí nepotřebujeme, a auto. Rezervovala jsem si online auto s automatickou převodovkou (Bali je země, kde se řídí vlevo, stejně jako v Malajsii) a měl na mě na letišti čekat chlapík, co mi předá auto (Daihatsu Ayla), autosedačku na Bětku a SIM kartu s 5 GB daty. Platit se mělo dát kartou (5 800,- Kc). Vše jsem si mailem ověřila, Jirka vyřídil cestovní pojištění, a ještě jsme vyměnili ekvivalent 9 000,- korun na indonéské rupie (mám 6 000 000,-!!). To bylo vše.

Tak a je den odletu, Jirka nás hodil na letiště, děti si ve tři odpoledne snědly každý banán na svačinu (ehm další jídlo měly ve 21:00, to jsem nevychytala) a šli jsme. Prvně imigrační, že můžeme opustit Malajsii. Pak osobní kontrola. Byly to tak obrovské fronty, že i přes značnou časovou rezervu k naší bráně témeř běžíme, abychom to stihli. Tam další fronta a do letadla další. Potkáváme Australany na dovolené, kteří jsou unešení naší Bětuškou, a já se modlím, ať jim to vydrží po celou dobu letu. Před letem ještě přehazujeme obsah batohů, do mého dávám všechno, co nebude potřeba, a to zavíráme do zavazadlového prostoru. Děti mají věci v jednom z dětských batohů a mají k dispozici dohromady Anežčin tablet, já mám na zabavení Bětky tablet, co patří Elimu (k jeho značné nelibosti).

Let zahájen, a ještě než se odlepíme od země, už mi po hlavě skáče Duplo žirafa. Postupně se k ní přidají další zvířátka, pochodují úplně všude, dokonce se za mnou vynoří přátelská ruka a Duplo tygr si na ni hned lehne. Ale je vidět, že Bětka už je trošku větší, dokáže víceméně pochopit, že prostě musíme sedět, nebo že ji nemůžu pustit. Takže zhruba hodinu jsme si hráli s duplem, knížkami a různě, hodinu pak vydržela koukat na film, u kterého nám nešla sluchátka, a hodinu spinkala. Kéž by to tak bylo i v říjnu!

Po příletu čekal následující seznam :

  1. letištním transfer autobusem se dostat do příletové haly
  2. projít imigrační
  3. sehnat krosnu
  4. navlíknout na Eliho jeho a můj batoh, na mě krosnu a Bětku v nosítku
  5. napsat deklarování o tom, že nepašujeme do Indonésie nic, a vystát frontu
  6. odevzdat tento veledůležitý papír
  7. píchnout se na letištní wifi, omluvit se pánovi, co na nás čeká v domě, a vysvětlit mu zpoždění, připojit ho na whatsapp, domluvit se, že mi dá klíče pod rohožku a napíše heslo na wifi a pak mu dám vědět
  8. sehnat sendviče, které nese Anežka
  9. sehnat chlapíka s cedulkou Ms Anna Havlova
  10. obejít s ním auto, sepsat škrábance a formulář. Nepřijel s Daihatsu Ayla, ale s Toyota Astra, a neměl s sebou terminál. Tak jsem přimhouřila obě oči a zaplatila hotovost.
  11. Pak od něj přebrat místní SIM a naopak očičkem hodit, a přimět ho, aby jí i sám vyměnil (vůbec nevím, jak se do toho telefonu leze), a pak hodit očkem ještě jednou, a dojet i s chlapíkem na nejbližší místo, kde vydávají karty na dálnici, dát mu 300 000, aby ji nabil a počkat, než se vrátí. Byl myslím docela rád, že se mě zbavil, i když mám na něj whatsapp, kdyby něco (nebyla ta karta potřeba, a když, byla nabitá na moc. Dálnice je tam asi jen jedna, krátká, a dá se v pohodě jet okolo, a i když jsme po ní jezdili pravidelně, projezdili jsme maximálně půlku)
  12. Najít ten domek, odemknout, dát si sendviče, informovat pána a rodinu, že jsme v bezpečí dorazili, uspat děti a vydechnout si! (22:30)

Poučení pro příště : víc hotovosti. A jet tak, aby první cesta byla za světla. Zaprvé by děti nemusely tak dlouho čekat s jídlem a spánkem, a taky silnice tady jsou o zabití i za světla, natož za tmy. Nadto mám půjčené skoro nový auto a jakékoliv škrábance asi budu platit, mám tedy enormní zájem na tom, aby zůstalo takové, jaké je (poznámka z konce dovolené : tak přesně tohle se nepovedlo, ten jedinej škrábanec se mi povedl pravděpodobně přesně tuhle cestu, co jsem jela po neznámé cestě s hladovýma dětma po tmě, a tak jsem platila pokutu 400 000,- rupií a to byl pán hodný).

Tolik k naší cestě sem a odpověď na občas kladenou otázku “jak to vlastně děláš, když s dětma jedeš sama” 😀

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *