Tentokrát jsem rodinku vytáhla zas ven a zamířili jsme alespon ke dvěma místním chrámům. První byl Langkawi Thean Hou Temple. Jedná se o čínský chrám, zřejmě jej spravuje čínská taoistická komunita zde (aní, co byla vevnitř, je dobrovolnice). Pokud jsem to správně pochopila, je částečně zasvěcen bohyni Mazu, což je bohyně uctívaná rybáři a lidmi žijícími na pobřeží.


Udělali jsme dvě kolečka, prvně jsem šla se staršími dětmi já, a Jirka zůstal v autě se spící Bětkou. Všimli jsme si například, že dole jsou sochy podle čínského horoskopu, a vyfotili jsme se u těch “našich”. Potom jsme se dívali na čínské draky a tygry, porovnávali rozdíly mezi tímto chrámem a buddhistickými chrámy v Thajsku (postavy seděly ve stejné pozici, se stejnou pozicí rukou, ale vypadaly jako Číňané). Dívali jsme se na kamennou kašnu, na sochy strážců a bojovníků. Byla tam urna na příspěvek chrámu, ale já měla s sebou jen velikou bankovku, tak jsme se vrátili, já se s Jirkou vyměnila a on vyzbrojen pětiringgitovkou šel s dětmi dovnitř. Paní si odmítla vzít peníze, ale dali je do urny a za to dostali vonné tyčinky, které zapálili pro požehnání. Dětem se to moc líbilo 🙂

Pak jsme sedli do auta a jeli do dalšího chrámu, jmenuje se taky Lucky Temple, alias Štastný chrám. Není asi moc dobře známý, navštěvovaný, nebo značený. Jedná se o buddhistický chrám, celým jménem Wat Koh Wanararm Langkawi. Upřímně vypadá kapku zanedbaně, je vidět, že ho udržují či dostavují tím, co se zrovna namane, a s estetikou si hlavu nikdo neláme. Zato jsme měli pocit, že je to opravdu místo se zajímavou energií. Uvnitř je spousta sošek větších či menších, spousta z nich vyvedená do nejmenšího detailu (včetně tetování). Dostalo mě, jak u jedné sochy mnicha nebyly květiny ani svíčky, jako u nás, ale to, co zřejmě onen chlapík vážně ocenil v posmrtném životě : čerstvě uvařený oběd, 4 skleničky vody, 4 lahve whisky, pár krabiček cigaret, peníze a holt jedna ta kytka no 😀


Děti zase daly nějaké penízky do urny na příspěvky, výměnou za to získaly neskutečné množství tyčinek, takže jse pak zapalovali, zapalovali, a hlídali Bětku aby ty tyčinky nejedla, nezhasínala oheň a nelezla po těch sochách, no prostě celkově návštěvy chrámů s batolátkem nejsou to pravé ořechové.

Další štace byla pověstná Black Sand beach, aneb pláž s černým pískem. Černý písek je způsoben jakousi horninou, prý… ale místní pověsti vyprávějí o tom, že černá barva vznikla tím, že při válce mezi podmořským královstvím a královstvím lidí lidé zapálili na pobřeží dřevo, aby zastavili početnější mořské vojsko. Vojáci mořského království si tak mysleli, že jsou to lidé s pochodněmi, zalekli se jejich počtu, a ustoupili od války.

Naše zkušenost byla mnohem prozaičtější bohužel. Před samotným koupáním jsme se najedli kousek dál v restauraci skoro na pláži. Bylo to tam sice dražší, ale výborné, a na ten výhled nezapomenu! Co se týče ceny, nedalo se nic dělat, byla to kvůli Ramadánu jediná otevřená restaurace široko daleko. Normálně bychom se zásobili ovocem, ale bohužel, pokud tu nechceme jíst jen chipsy a čokoládu, jsme odkázáni na restaurace.
Takže najezení jsme se převlékli na pláži a v první minutě jsem byla neprosto šˇtastná, Eliášek se potápěl, viditelnost v moři skvělá, konečně čisté moře, já nandala brýle a potápěla se. Ve třetí minutě mě něco požahalo na noze, takže jsem zdrhala z vody, odendavala si chapadla a nadávala na medúzy. V dalších minutách jsme objevili sandflies na pláži. Až příště budu nadšená z pláže, kde nikdo není, radši si položím otázku, čím to, že tam nikdo není. No byli jsme pryč dřív, než si Anežka vůbec stihla namočit nohy (“já se bojím opic!”).


Takže nakonec jsme se vypravili k vodopádu Temurun. Už jsme stejně byli hodně severně, a chtěli jsme se někde vykoupat, a k moři už jsme nechtěli. Pod vodopádem se dá zaparkovat a pak se jde poměrně přímo, až na konečné stoupání. To bylo ovšem náročnější, schody byly úzké a porostlé zelení a nahoře se na nás koukala opice (Anežka : “já se bojím opic”). Každopádně vodopád stá rozhodně za to!


Je obrovský a padá do nádherně čistého jezírka. Oba s Elim jsme si užili plavání v jezeře, Anežku jsem pod vodopád dovezla na zádech. Bohužel už jsme přijeli docela pozdě a voda byla studená. Ale dobrých 40 minut jsme se vydrželi koupat 🙂
Cestou zpátky jsme zjistili na trhu, že nabídka není konzistentní a tudíž nemají skoro nic z toho, co nám včera chutnalo. Skončili jsme tedy jako praví Zápaďáci bohužel v KFC. Ale den to byl vydařený.

0 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *