Po velice krátké noci se budíme v Phuketu, a když už nám to dalo takovou práci, přece nebudeme sedět doma. Bydlíme v přízemním bytečku, jsou tu dvě veliké postele, na jedné spí Bětka se mnou, na druhé Eli s Anežkou (postele tedy drží pohromadě jen stěží). K radosti dětí je zde televize, občas tedy koukají na jakousi srdceryvnou thajskou telenovelu a viděli jsme i korunovaci nového thajského krále. Toho a celou jeho rodinu tu zřejmě lidé úplně zbožňují, i v té nejzapadlější vesničce mají jeho obrázek (domškolácká vsuvka : děti, a co myslíte, když je tu ten nový král, je Thajsko království, nebo císařství, nebo třeba republika? Děti vymyslely republiku s císařem, ještě na tom budeme muset zapracovat 😀 ). Potom je tu něco, co je asi kuchyní, sestává to z linky a umyvadla. kohoutek se volně otáčí všemi směry a odpad vypadá že drží jen na dobré slovo. Máme i koupelnu, kde teče asi i teplá voda, ale musí se pustit ve výšce cca dvou metrů, takže se celý týden sprchujeme studenou 😀 Bohužel je tu dost mravenců, takže i odpadky skladujeme v ledničce a naučili jsme se nic nikde nenechávat a vše hned umývat. Hmyz obecně mi tedy chybět nebude jednou, v průběhu týdne jsme tu objevili i malého švába a nějakou stonožku, bleeee.

Nicméne ubytovaní jsme a na asijské poměry pravděpodobně luxusně. Protože jsem byla pořád ještě kapku vyplesklá z té cesty sem, vyrážíme na pláž pěšky. Navigace ukazuje 28 minut. Bohužel už neukazuje úmorné vedro a děti, co jdou co noha nohu mine. Po oné půlhodině z nás leje jak z konve a jsme asi v půlce. Nicméně jdeme dál, vyhýbáme se motorkám i autům a konečně hrdinně dosahujeme pláže! A co to vidí oko mé, všude červené vlaječky. Asi jsem se musela tvářit hodně zklamaně, protože přispěchal nějaký pán a ukázal mi, že dál jsou dvě místa, kde se plavat může. A tady mi došlo, že i ta nejbáječnější pláž prostě podléhá rozmarům počasí a poprvé jsem zkontrolovala předpověď počasí. Ano, přichází období dešťů a pršet má každý den. Vlny byly jak u Atlantiku 😀 Naštěstí Eliáškovi to nevadilo a Anežka se po chvíli taky otrkala. Hráli si ve vlnách jen pár metrů od břehu a pak se pustili do pískových staveb, nejsou tu totiž krabi v písku a tak si to patřičně užili (krabů se oba trochu bojí). Alžbětka se naopak nepustila mých nohou celou dobu, nesnáší písek, takže jsem ji měla celou dobu na sobě přimáčklou. Ale vody se naštěstí nebojí, a tak jsme se na chvilku šly taky smočit do vln. V těch dvou hodinách, co jsme tam všichni byli, stihly ještě Anežce uplavat brýle se šnorchlem :-D.

Nicméně žaludky nás všechny z pláže vyhnaly sehnat něco k jídlu, a Bětuška potřebovala usnout. Přiznám se, zaběhli jsme do prvního McDonald’s, co jsem viděla. Teď mě to mrzí, ale byla jsem vycvičená z Malajsie, kde “nepálivé” jídlo spálí pusu všem, kromě Jirky, a nechtěla jsem to riskovat. Navíc “thajské” jídlo v Čechách spoustakrát znamená velmi pálivé. A potom jsem vyměkla podruhé a “domů” jsme jeli taxíkem, nicméně zpětně toho nelituju, byl to zážitek 🙂

Po Bětčině spánku jsem se nicméně osmělila a auto vytáhla. Zatáhlo se značně a pršelo, ale protože předpověď slibovala to samé celý týden, tak přece nebudeme sedět doma. Vyrazili jsme rovnou na dominantu ostrova, Velkého Buddhu. Je to chrám na jehož špici se tyčí obrovská socha Buddhy (45 m).

Zpočátku tedy nebyl vůbec vidět, ale nakonec jsme měli štěstí. To jsme tam měli asi nějak obecně, vevnitř zrovna zpívali mniši a celkově tam byla zvláštní atmosféra. I když chrám jako takový je v rekonstrukci. A také jsem tam poprvé viděla doopravdické šváby, naštěstí mrtvé. Vzadu za chrámem je ještě menší zlatý Buddha. Musím říct, že tenhle výlet se nám všem moc líbil, a bylo hezké pak tu sochu vidět i z jiných výletů další dny. Jakoby držel ochranu nad ostrovem.

Na závěr jsme už jen zajeli prohlédnout přístav Ao Chalong Pier, a u stánku u přístavu jsme si dali skvělé grilované maso. Nakonec nás smečka psů donutila se přesunout do auta a tím náš výlet skončil. Pokračování příště 🙂