Když jsme se druhý den probrali, přesvědčil nás déšť o tom, že předpověď je zřejmě poměrně přesná, tudíž celý týden má více či méně pršet. Zprvu jsem rezignovala a pustila dětem televizi opět s onou thajskou telenovelou. Nicméně po 15 minutách toho pořadu mi výlet v dešti přišel docela v pohodě, a tak jsme sbalili pláštěnky a vyrazili.

Cílem tohoto výletu byl Promthep Cape, nejjižnější výběžek ostrova. Doporučuju si Promthep Cape projet na Googlu kvůli fotkám, pravděpodobně vás pobaví ten rozdíl fotek, když je krásný slunečný den, a těch našich. Nicméně mně se nakonec ten náš výlet líbil snad i víc.

Po zaparkování jsme se šli podívat na výhled a na oltář se samými slony. A pak jsme dorazili k cestě na výběžek. Chvilku jsem váhala, jestli jít, ale naštěstí i Anežka prohlásila, že jsme dobrodruzi, a tak jsme šli na cestu. Výhoda tohoto dobrodružství byla jasná, nikdo jiný tam nebyl 😀 A zážitek máme jedinečný.

Po tomto výletě a snědených sendvičích v autě jsme se rozhodli, že navštívíme chrám Wat Chalong. Já teda chtěla do toho druhého, menšího a s míň turisty, ale tam jsme netrefili a nakonec jsme přijeli právě k Wat Chalongu. Jak ale bylo po dešti, turistů tam bylo tak nějak přimeřeně. Ačkoliv se mi podařilo dát si z auta spící Bětku do nosítka na záda a neprobudit ji, o pár metrů dál se ozvalo několik ohromných ran, a Bětka byla vzhůru. Praskalo to z nějaké pece, a šel pak z ní veliký dým. Alespoň máme díky tomu jednu trochu mystickou fotku chrámu.

Chrámový kompleks je rozlehlý, děti vyběhly na zvonici, a viděli jsme způsob modlení buddhistů. Můžete si koupit vonné svíčky, květiny, a jakési papírky s kouskem zlata. Pak si sundáte boty, pokleknete před sochou Buddhy a spálíte v modlitbě tyčinky, nebo k nohám sochy položíte květinu. Taky se můžete pomodlit přímo u sochy a otřít pak o ni papírek se zlatem. Zlato se přichytí na soše (ale jednomu pánovi se to olepilo o ruku a vypadal pak dost neštěstně. Jeden papírek našel Eli u výstupu nepoužitý a šel pak domů se zlatou rukou 🙂 ). Sochu můžete taky zakrýt žlutým rouchem. Žlutá se obecně používá v Thajsku hodně, připadá mi, že je to buď národní barva, nebo barva štěstí nebo radosti.

V jedné z budov se dá vystoupat až do třetího patra na ochoz, a v každém patře je mnoho zlatých soch Buddhů a modlících se lidí. Nahoře je pak květ lotosu. Došlo nám, že z ochozu vidíme na Velkého Buddhu na kopci. Celkově je chrám impozantní, nejenom architekturou, ale i energií a tím, jak lidé stále touto vírou žijí a aktivně místo využívají.

Večer jsme už přejeli blízko našeho ubytování, zaparkovali v obchodním domě a poprvé navštívili trh. A byli jsme naprosto nadšení! Zatímco v restauraci chtějí za jídlo 150 bahtů, na trhu jsme si dali 3 kuřecí špízy, krevety na ohni, houbičky v nějaké šunce a mušle na špejli celkem všechno za 250 bahtů a najedli jsme se z toho všichni. A pak jsme ještě objevili stánek s mléčnými koktejly, jeden za 30 bahtů (na konci pobytu si už tyhle koktejly objednával Eli a Anežka úplně sami anglicky). Všichni jsme si dali, a zamířili jsme se ještě podívat na noční pláž.

To jsme asi dělat neměli, protože noční ulice v místě, které je vyhlášenou turistickou destinací, žijí na náš vkus až trochu moc. Svítící hračky tu dětem strkají až přímo pod nos, všude spoustu lidí, hluku, motorek a světel. Ale pláž jsme nakonec našli a zase musím přiznat, že noční pláž má taky něco do sebe. Pravděpodobně mi to ale bude po zbytek pobytu stačit.