Ještě jsme nebyli skoro nikde v Malajsii a já už koukám za hranice. A protože Jirka nemá tolik dovolené, a ani takové cestovatelské touhy, vybrala jsem termín, kdy bude držet službu, a zabookovala ubytování v Phuketu v Thajsku. Na mapě to vypadalo docela blízko, tak jsem si řekla, že ušetříme na letenkách a pojedeme autem. Na vlně nadšení a klidu jsem byla další měsíc. Pak jsem si položila opatrnou otázku, jak je to vlastně s vízy, a radši jsem si objednala (online na přesný čas) schůzku na thajské ambasádě. Tam to ale vypadalo dobře, očividně Češi můžou do Thajska na nějakou omezenou dobu bez víz a na auto potřebuju jen nějakej papír. Víc jsem neřešila až do doby odjezdu, a podle toho to pak vypadalo 😀

Ubytování jsem našla přes AirBnb v Patongu, The Guest House Villa and Bungalows. Stálo mě to za všechny 2300,- na týden dohromady. Když jsem zadala Phuket do navigace, ukázala mi krásných 13 hodin jízdy.. Tak to nebylo tak za rohem jak mi to přišlo :-D. Jirka nadhodil, že by nebylo od věci mít cestovní pojištění, a taky ho naštěstí za 1500,- a asi 5 minut pro všechny zřídil (nechápu jak tohle dělá, jsem za to ale ráda).

Ubytování bylo od pondělí 6.5. do pondělí 13.5. Vzhledem k cestě mi ale přišlo lepší jet na noc, když děti spí, a případně to nad ránem někde zapíchnout s nima a večer se už koupat v moři. Teď, když to píšu, se tomu musím chtě nechtě smát. No ale vyrazili jsme tudíž ve 21:00, s naloženým autem dětmi a zavazadly a dobrodružství začalo.

Až k hranicím s Thajskem se jelo krásně, po velké dálnici (pozor chce to nakonec asi 50 ringgitů, myslím, že mi na kartě zbyly poslední 4 ringgity 😀 ), kolem plně vybavených benzínek, které braly karty, děti postupně odpadly a mně se jelo hezky. Až ouha u hranic, spustím okýnko, nachystám pasy a modlím se aby nevzbudili děti, že to rychle projedeme a oni budou spinkat dál (nikam dál než na střídačku do Francie jsem nikdy předtím nejela). Ostraha mi nicméně prozradila sladkou informaci, že totiž hranice má zavřeno a otevře v šest ráno. Byly tři v noci. A všechny děti vzbuzené (svítili na nás baterkami). Přiznávám, zavřená hranice mě nenapadla 😀 tak jsme to otočili a namířili jsme si to na benzínku. Byla tedy zavřená, ale narozdíl od louky, kde jsem zaparkovala nejprve, jsem měla aspoň trochu bezpečnější pocit. Vytáhli jsme svačinu, děti se odpoutali, a strávili jsme 3 hodiny v autě, děti svačily a já tak uvažovala, že nám ten výlet pěkně začíná.

Šestá hodina se nicméně přiblížila, a tak jsme opět vyrazili na hranici. Alžbětka, po třech hodinách vzhůru, to okamžitě zalomila, spolu s ostatními (proč nespaly předtím? mohla bych taky..). Kdybych jela příště podobně, vyrazím už v 5:30, je tam totiž docela už fronta před šestou. Projeli jsme troje hlídky strážníků, co nám posvítili do auta a kontrolovali pasy (po třech hodinách řádění to ale děti neprobudilo). Pak jsem měla jít vyřídit nějaký papír k přepážce. Všechny děti spaly, tak jsem je zamkla v autě a běžela tam sama, na otočku. Otočka nakonec trvala asi hodinu, kdy po mě silně nachlazený thajský úředník s rouškou, kterému jsem tudíž skoro nerozuměla, chtěl papír opravňující k řízení našeho auta, které musí napsat vlastník auta, což je Jirka. Naštěstí nespal a tak jsem mu vyfotila kopii toho papíru, on to celé opsal v ruce, a poslal na můj mail, spolu s fotkou svého pasu s vízy do Malajsie. Pan úředník mě následně poslal toto vytisknout k zavřenému obchodu. Na cestě zpátky mě vítal alarm, a plačící děti (my jsme mysleli že jsi nás tu nechala!). Chodila jsem se na ně v průběhu dívat, ale asi se zrovna vzbudily když jsem tam nebyla…

Na tyhle situace jsme vymysleli nakonec s dětmi fajn vychytávku. připravila jsem si papírek, kam jsem napsala, že jsem odešla kvůli vyřízení papáru a vrátím se, ať se nebojí a zůstanou v bezpečí v autě. Při nutnosti použít jsem ho špendlíkem připíchla zezadu na sedačku řidiče. Příště už nepanikařili

Vrátili jsme se tedy na přepážku i s dětmi. Úředník nakonec ten mail vytisknul, a já pochopila, že mi povídá něco o penězích :

On : “není to zadarmo”

Ja : “aha, samozřejmě, a kolik mám zaplatit?”

On : “to je na vás.”

Já podávám 10 RM

On : “ne to je moc”

Pán u vedlejší přepážky mě nabádá, ať mu dám 5 RM, úředník si je bere a ja to balím, že můžeme jet. Ale ouha, je potřeba jít ještě k přepážce číslo 1. Dobrá, po dohadování se s paní u přepážky číslo jedna ještě jednou na dvojku. Končím nakonec na jedničce opět, s dětma co po sobě lijou vodu, co jim ta paní dala, a já celá splavená doufám, že už konečně můžeme jet. A ona že nám chybí thajské razítko v pasu!

Takže jdeme na imigrační, stojíme dlooouhou frontu až ven, když už jsme skoro na řadě, jedna lajna se přetrhne a nažene se před nás spoustu čínských turistů. Všichni si ukazujou na Anežku s Bětkou, ty se drží každá jedné mojí nohy. Přijdeme na řadu a chybí nám nějaký papír, paní mě odvede a já se teda vrhnu na podrobné vyplňování čtyřech papíru, odkaď kam jedeme, proč, atd atd. Eli s Ane přitom hlídají Bet. Po dvou hodinách od příjezdu na hranici to máme, jdeme k tomu vojákovi, ten nám dává razítka do pasů, jdeme k přepážce, dostáváme další razítko a můžeme jet! Papír si ukládám do nepromokavého pouzdra k pasům, když ho při odjezdu ze země neodevzdám, budu platit pokutu 10 000 bahtů. Přímo za hranicí pak potřebuji vyřešit ještě internet, jedu podle map Google totiž. Naštěstí jsem sehnala hned v prvním obchodě SIM kartu za 150 bahtů na týden s neomezenými daty, což byla docela výhra. Jedeme tudíž dál!

Okamžitě mě praští do očí ten rozdíl. Malajsií jsem projížděla v noci, takže vlastně vím jen, jak vypadá okolí Kuala Lumpur. A tady najednou velice špatná vozovka, všude ohromná klubka drátů. Motorky kam se podívám, lidi jezdí mnohem divočeji. Moje obava, jak se platí dálnice v Thajsku, je úplně zbytečná, mojí cestou totiž žádná nevede. Dokonce mě to jednou odvede na silničku mezi rýžovým polem, chajdami a na cestě jde kráva, a všude okolo se pohybují další krávy. Jako z cestopisu. Málem jsem urvala podvozek na strašlivém hupru, který nebyl, jako ani žádný další, značený. Mé plány, jak si dám dobré kafe na benzínce, děti se protáhnou a dojdem si všichni na záchod, vzaly za své, kdyz jsem viděla první benzínku. Jen tankovací sloupy a jeden pán, co mě zkásnul o peníze v hotovosti (kartu vypadal, že v životě neviděl), a natankoval. Pro srovnání benzín stojí litr cca 34 bahtů, takže v současném kurzu 24 korun. Pořádnou benzínku jsem potkala až před Krabi. Nápisy v Thajštině dají taky zabrat, ale naštěstí si navigace poradí i bez toho a úplný základ píšou latinkou (jména hlavních měst). Teď, když to píšu, a jsme tu šestý den, už tu řídím v pohodě (dobře, zrovna dneska jsem vzala zrcátkem nějakého pána, ehm. A spousta situací je spíš o štěstí než něčem jiném), ale první den jsem z toho byla tak perplex, že jsme radši jeli taxíkem!

Zbytek cesty jsem pak už dojela v pořádku a bez vetších potíží, jen jsem tu a tam musela zastavit a na chvíli si zavřít oči. Kvůli noční pauze, průtahům na hranici a mým spacím pauzám se nakonec cesta protáhla na 21 hodin a dojeli jsme až před půl sedmou do ubytování. První den jsme tudíž jen rychle vybalili, sehnali kafe a snídani na ráno, snědli jídlo u stánku k večeři a spát.